Projev

Mravní význam pomníku v Draženově

(Řeč J.Š.Baara při odhalení pomníku v Draženově dne 13.kvěna 1923)

Řecký filosof Bias dal jednou svým žákům otázku.“Co letí nejrychleji“. „Orel, ostříž, vlaštovka“ Hádají žáci, ale když nikdo neuhodl, usmál se mistr a poučil své žáky řka:“ Nejrychleji letí čas“ a v hlubokém zadumání nad tou pravdou svěsil hlavu.

Tutéž moudrost vyslovuje naše česká prostonárodní filosofie v příslovích : „Čas utíká jako voda, každé chvilky věčná škoda, - Ztracený čas se nevrátí, -Léta plynou a lidé hynou.“

Proto také každý vážný člověk snaží se všemožně hospodařiti s tak vzácným kořením, jako je čas, využití každé vteřina, z práce do práce se žene, život nestojí, ale přináší nám nové a nové úkoly, staví před nás nové povinnosti a tak se stává, že v tom varu a shonu denního života neohlížíme se do minulosti, snadno zapomínáme na všecko, co nás kdy těšilo a bolelo a o čem jsme říkali: „ Já na to do smrti nezapomenu.“ A pakliže nechceme anebo nesmíme na něco zapomenouti, tu se nespoléháme na lidskou paměť, o které praví přísloví „ že je děravá jako řešato“, ale vymýšlíme si různá znamení a různé způsoby, které nedají nám zapomenouti na určité události anebo povinnosti, ale znovu a stále je nám připomínají.

Ve věcech všedních, abychom na něco nezapomněli, uděláme si třeba uzel na šátku, který nám připomene, co jsme slíbili vykonat. Hospodář nespolehne se na svou paměť, ale zapíše si do kalendáře, kdy sil ječmen nebo oves, řemeslník a obchodník vede si pečlivě svoje účty a svoje knihy, do knížek modlitebních zapisuje si matka narození i úmrtí svých dětí. Abychom nezapomněli na osoby nám milé a drahé, chováme v úctě památky po nich a jejich obrazy a fotografie stavíme si hezky na oči ve svých příbytcích, neboť se říká:“ sejde z očí, sejde z mysli“.

Jako v životě soukromém, tak je tomu i v životě veřejném.

Některé události otřesou celým krajem, hluboce vzruší a dojmou kde koho, takže lidé znajíce nespolehlivou paměť lidskou, snaží se zvěčnit nějakým způsobem každou pamětihodnou událost.

Když před mnoha léta roztrhal za Chodovem hladový vlk ovčáka bránícího svoje stádo, postavili naši předkové na tomto místě kříž, který tam dosud stojí. Když se na staré poštovní silnici zabil poštovní kurýr i s koněm, to do skály u silnice vytesali kříž a začáteční písmena nešťastného kurýra k němu. Když letos v zimě sváželi z Haltravy dříví a na úzké cestě lesní splašili se koně a usmrtili kočího, tu první člověk, který se tam namanul, vzal sekeru a do kůry smrku vysekal bílý kříž, aby se nezapomnělo na místo, kde se to neštěstí stalo. Procházíme-li náš pomezní hvozd, často nacházíme boží muka nebo po stromech rozvěšené kříže , obrázky, a pátráme-li po příčině toho, vždycky slyšíme,že se tak stalo na památku, že tam buď člověk zabloudil a zmrzl, nebo byl zabit, nebo myslivec, četník nebo finančník zastřelen.

Tím více ovšem zvěčněny byly události, jež významem svým netýkají se jen jedné obce nebo jednoho kraje, ale které mají význam celonárodní.

Tak na př. Když dne 22. Srpna 1040 kníže Břetislav za účinné pomoci našich předků v našich lesích v zemské bráně porazil na hlavu německého císaře Jindřicha III. , dal na památku tohoto vítězství postavit pomník, který podnes stojí, je to kostelík sv Václava u vesnice Zdemil, dnešního to Brůdku v průsmyku Všerubském.

Drazí bratři a sestry!

Za naší paměti udála se událost, která v dějinách zapsána jest krvavým písmem pod heslem „ světová válka“. A hned na druhém listu září nápis: „ Osvobození národa československého „ Od této v pravdě světových událostí neuplynulo dosud ani celých pět let a přece už pomalu blednou živé barvy tohoto úchvatného dramatu a nad hroby mrtvých vadne kvítí a suchá tráva šelestí tam smutnou píseň zapomenutí.

Proto rozhodla se stará počestná chodská obec draženovská důstojným činem zvěčnit události, na které nikdy a nikdo z přítomných a budoucích věrných Čechů zapomenout nesmí. Nešetřila nákladu a na své návsi postavila pomník, který by jako vykřičník připomínal nám svatou povinnost, kterou máme ke své minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Po slavnosti, kterou prožilo Chodsko právě před deseti dny, kdy vítali jsme v Domažlicích nejvyšší hlavu svého státu,- presidenta Masaryka – shromažďuje se dnes opět v Draženově celý chodský kraj, aby byl svědkem, až odhalí se tento pomník vděčnosti, bolesti i radosti zároveň, a mně bylo uloženo, abych při této slavnosti promluvil.

Jako rodný syn slavné země chodské vzal jsem na sebe pokorně tento úkol pověděti zde dnes veřejně, jaký mravní význam má tento pomník pro naši:

Minulost, přítomnost i budoucnost

„Dlouhá byla noc, hvězd málo měla, můra na hruď ulehla všem“

Těmito prostými dvěma verši charakterizuje básník Svatopluk Čech ve svých Jitřních písních celou naši minulost. Ano byla naše noc – skoro třista let trvala, ale tou dlouhou, temnou nocí probleskovaly hvězdy čím dál hojněji. Jan Amos Komenský, Pavel Skála ze Zhoře,Matěj Václav Steyer, Beckovský, Tomáš Pešina z Čechorodu, Bohuslav Balbín jmenují se tyto hvězdy a hvězdičky, až nadchází onen zázrak, který se jmenuje znovuzrození národa českého.

Osvobozenecké hnutí naše nezrodilo se snad teprve roku 1918 – ale o celé století dříve. Na rozhraní XVIII. A XIX. Věku podařilo se českým básníkům, spisovatelům a učencům rozdmýchati v lidu horoucí plamének národního uvědomění v mohutný plápol. Povstali mužové jako génius českého národa Josef Dobrovský, jako patriarcha Jungman, anebo otec národa Palacký, národu zrodili se básníci jako byl Kollár, Puchmajer, Marek, Mácha

a Čelakovský, rostou učenci jako Šafařík Purkyně a Presl, spisovatelé jako Tyl, Němcová, Klicpera, povstávají na českém nebi i politikové, jako byl Havlíček, Rieger, Brauner a Frič. Tito mužové pracně a namáhavě kladli základy k budově, jejíž stavba šťastně byla ukončena 28. Října 1918 prohlášením naší samostatnosti. Oni vzkřísili nejprve z hlubokého spánku a plných sto let vychovávali národ osvětově, hospodářsky a politicky až dozrál k národní samostatnosti.

Tato skromná práce buditelská tvoří ideu cílevědomou, která konečně byla korunována zdarem. A na to nesmíme zapomínat. Bez této poctivé buditelské práce nebyla možná na Rusi „ Česká Družina“, nemohl vzniknout „Čechoslovan „ za hranicemi, nebylo českých dobrovolníků ve francouzské, italské a ruské armádě , nebylo rumburských rebelů, nebyla možná akce československého odboje ani doma ani za hranicemi, nemohlo vzniknout „ české národní sdružení“. V Chicagu, nemohla zkrátka udeřit hodina národního obrození.

Jinde trvala revoluce týden, měsíc nebo rok ale u nás trvala 300 let, což není dílem ani zásluhou snad jedné třídy nebo vrstvy národa, není zásluhou čtyřdohody anebo Wilsona, naše svoboda je výslednicí mnoha složek, a bylo by tudíž černým nevděkem, kdybychom slavili radostné obžínky, ale nevzpomenuli těch, kteří před námi v potu tváře tvrdý úhor orali a zasívali.

Těm známým i neznámým vlastencům, těm slavným jménům, o nichž mluví historie, i těm tichým géniům, na které si nikdo nevzpomíná, všem těm, kteří v minulosti naši svobodu připravovali, i trpěli, ale sami svobody té se nedočkali – těm platí tento pomník jako vděčná vzpomínka naše.

Každá velká myšlenka zraje dlouhou dobu a až dějinná Prozřetelnost uzná za vhodné, najde tak zvaná „ causa movens“ poslední příčina a myšlenka se vtělí ve skutek. Tak zrodilo se naše osvobození. Po staleté přípravě nastal strašný otřes, kterému dnes říkáme „ světová válka“. Co svět světem stojí, neodehrála se na povrchu zemském strašnější tragedie, než kterou jsme prožili v létech nedávno minulých. Stará Evropa vzplála požárem a jeho plameny šlehali i do ostatních dílů světa. Staleté trůny se bořily, mocné říše rozpadávali, staré tradice státní trhaly se jako zpuchřelé niti a nové se vytyčovaly. Co bylo proti tomu stěhování národů, křižácké výpravy anebo války napoleonské. To všecko byla pouhá hračka proti onomu šílenému vraždění, kdy stály proti sobě milionové armády, kdy se válčilo nejen na suchu a na moři, ale i ve vzduchu, pod zemí i pod vodou, kdy všechen důvtip lidský soustředil se, aby vymyslil nové látky výbušné, otravné plyny, vrhače plamenů a podmořské čluny, jen aby bylo zabito a zmrzačeno co nejvíce lidí, zpustošeno co nejvíce lesů, luk a polí, zničeno co nejvíce měst, vesnic a továren.

A z toho moře hrůz, slzí a krve, z těch trosek, dýmů a požárů jako fenix vznesl se ke slunci náš mladý stát, ve kterém porobený národ hrdě vzpřímil sehnutou šíji a postavil se do řady národů svobodných a svéprávných.

Říká se, že naše revoluce byla nekrvavá, že při převratu dne 28. Října 1918 nebyla prolita ani kapka krve.

Ano toho dne vskutku netekla v Praze krev, ale což krev předtím prolitá na Slovensku, u Zborova, Bachmače na Balkáně v Karpatech, v Tyrolských Alpách, na Soči, Piavě a Sommé? Tam všude plným proudem tekla krev našich bratří, otců a synů. Bez porážky Rakouska, bez rozbití rakouské monarchie, není myslitelná naše svoboda. Až dosud žije v čerstvé paměti, jak se říkalo sedlákům i ve zdejším kraji.

„ Jen počkejte, až vyhraje Německo, pak na místo koní budeme vás zapřahat do pluhů a orat s vámi“

Proto těm, kteří do války šli, ale z války se do svých domovů nevrátili, těm,. Kteří podlehli strašným útrapám válečným a svobody naší se nedožili, těm, kteří se odstěhovali, nevědouce, že oběť jejich nebude marná, aby jména jejich nikdy neupadla v zapomenutí, těm staví vděčná obec tento pomník vděčnosti a lásky bratrské.

III.

„Historia est magistra vitae“ Dějepis je nejlepším učitelem života, praví přísloví. A naše dějiny učí, jak lehce jsme si svoji samostatnost před 3. Stoletími pozbyli. Dnes po dlouhém utrpení dočkali jsme se znovu své samostatnosti, máme opět svůj vlastní stát, splněn jest náš nejkrásnější sen a naše nejvřelejší tužba národní.

A tu je přirozeno, že před očima všech vážných lidí českých vystupuje těžká starost, aby se naše historie neopakovala, abychom se totiž nepokryli věčnou hanbou před soudem budoucnosti, že tak těžce dobytý samostatný svobodný stát svůj nedovede si udržet, či jinými slovy, že nedovedeme sami sobě vládnout a poroučet .

Krásně řekl to president Masaryk, když při svém nedávném zájezdu odpovídal v Klatovech shromážděným starostům celého okresu: „Vyhráli jsme, vydobyli jsme si znovu svůj stát, ale udržet ho, toť náš úkol“. A čím ten svůj mladý stát udržíme?

Ničím jiným než občanskými ctnostmi, které mají v sobě sílu, státotvornou, jak věděli už klasičtí národové Řeků a Římanů. Musíme být především národem svorným, neboť jen ve svornosti občanů leží síla státu, jak názorně ukázal na prutech svým synům Svatopluk, národem pracovitým a šetrným, neboť bez práce nejsou koláče a jenom práce množí národní blahobyt, a musíme být konečně národem mravným v nejširším slova smyslu.

Jako si naši křísitelé a buditelé vztyčili vysoký ideál vzkřísit národ osvětově, hospodářsky i politicky a domoci se tak ztracené samostatnosti, tak právě i my musíme si vytyčit svůj ideál znovu dobytou samostatnost si zabezpečit, svůj stát si udržet, tj. v řadě svobodných národů poctivě sloužit ku blahu své vlasti a tím ke blahu veškerého lidstva. To může jenom národ

svorný, pilný a mravný, národ nemravný, požitkářský a nesvorný nese v sobě zárodek smrti.

Říše římská byla světovládná, ale rozpadla se a zmizela z povrchu zemského, jakmile přestala sloužit ideálu, opustila pevnou půdu občanských ctností a propadla zhýřilosti, nemravnosti a nestřídmosti a pohlavním neřestem. A tuto těžkou a přísnou povinnost musí všem občanům připomínat tento pomník, musí mu stavěti před oči největší úkol náš udržet a k rozkvětu přivést republiku československou.

Jaký to musí být pomník, má-li ním to všechno , co jsem až dosud řekl, připománati. Před jakým ohromným úkolem stál tu umělec, když dlátem do kamene měl vyrýt celou naši minulost, přítomnost i budoucnost. Jeho dílo zahaleno rouškou jako saidský obraz tyčí se před námi. Nuže prosím Vás pane předsedo dejte sejmout tu roušku a odhalte to mistrné dílo, abychom mu mohli pohlédnout v tvář.

Drazí bratři a sestry! Na kamenném podstavci sedí zde v hlubokou bolest ponořena chodská žena a matka vinoucí k sobě sirotu. Řecká báje vypravuje, kterak Niobé, choť thébského krále Amfiona,honosila se hojným počtem synů a dcer. I rozhněval se na ní Apolon, a když její synové na rovině před Thébami oddávali se gymnastickým cvičením, proklál je Apolon svými šípy a bohyně Artemis proklála její dcery právě v té chvíly, kdy stály nad mrtvolami svých bratří. Devět dní ležela mrtvá těla ve sv= krvi, nebyloť nikoho kdo by je pohřbil, až konečně desátého dne pochovali je bozi. Nešťastná matka bolem přemožena zkameněla a její bol byl tak strašný, že z kamene, v který se proměnila, ustavičně kanuly slzy.

Taková chodská Niobé, taková nešťastná matka, které povraždili její syny písčitých rovinách u Lublina, v Primoři i Porýní, taková nešťastná matka, která nesměla také svých dětí pochovat, i když ležely kolik dní ve své krvi sedí zde před námi. Jako typ ženy a matky, ztělesňující v sobě všecku bolest, kterou kdy pocítilo české srdce. 1. před válkou 2. Ve válce 3. Po válce. My živí budeme chodit od této chvíle kolem ní, hleděti do její bolestné tváře, je tedy nutno abychom rozuměli, co k nám volá ve své němé bolesti.

Já jsem synem této tvrdé, krví, potem a slzami prosycené chodské země, ke mně mluví její tvrdé skály, šumící hvozdy a stromy., bublající potůčky i zpívající ptáci. Rozumím hlasům své rodné matky a proto jménem všech synů a dcer chodských ptám se tě, kamenná sestro naše, proč pláčeš a smutná naříkáš ?

„Japa nemám plakat smutná naříkat“ odpovídá nám v této chvíly kamenná sestra naše, „když si vzpomenu,co šecko náše lidi huž vytrpíly, hdyž si vzpomenu na náše mučedníky, Kozinu, Hrubýho, Peče, Brychtu ha Etzla, nemuším vzpomínat hani na Havlíčka, Jungmana ha jiný vlastence, vzpomínám se za všecky jenom na paní Komisarku Boženu Němcovou, která k nám do Dražinova chodila, po celým Chodsku léta putovala, pěkný čtení nám nosila, ha za šecko jako mučednice umírala. Takových mučedníků naší svobody bulu víc, sedíli v kriminálech, trpíli hlad ha bídu, ha nedočkáli se našich časů ha s náma se radovat nemůžou. Pro ty plaču ha vo nich povídám našim dětem, haby nihdýž nepřestály se za ně modlit ha na ně zpomínat.“

Ano kamenná sestro naše, chápeme tvůj bol a žal, ale ten přece není tak velký, abys pod tíhou jeho musela zkamenět,.

„To mně taky trápí a sužuje“ pokračuje pomník ve svém srdcelomném nářku, „že vám tu muším živě připomínat šecku strast a tíhu válečnou, abyste na ní do nejdelší smrti nezapomínali. Já si tu vzpomínám, jak mi psával muž: „milá ženo ležím raněnyj v polním lazaretu, ha mám hlad, potřebuju čistý prádlo ha peníze.“ Psal mi syn: „Má zlatá mámo, já jsem zajatej, ležím ve špitálu, ha trpím hlad“. Vod huby jsem si hutrhla, poslední špetku mouky ve špižírně sem vymetla, peníze si vypučila ha za ním poslala. Počítala sem dny , kdy to dostane, ha zatím psal znova:“Mámo, ženo! Proč pa nic neposíláte? Proč pa mně tu necháte hlady humírat?“ Muším plakat, smutná naříkat, hdyž zpomenu, jak tám ty naše chudáky mořili ha vokrádali, jak se na nášom chlebě cizí jazyk pochutnával, v čistým teplým prádle jiný si liboval!

Do vohně bych bula skočila, vlastní krve procedila, jen abych tu hlavu drahou spatřila ha dostala na pár dní demů. Co nejlepšího sem míla, máslo, vajíčka, mouku, holoubátka, husičky, nosila sem rakouským houřadom ha celníkom, sebe i děti všelijak jsem vodbejvala- náše nepřátele krmila,-sama tříla doma bídu s nouzí,- ha marně. Já sem pomníkem válečný bídy ha bolesti, abyste nihdýž nezapoměli, co sme na vojně zkusili“ Máš pravdu kamenná sestro naše, strašná byla bída, kdy jsme místo chleba měli jen papírové chlebenky a náhražky, kdy se nám na gramy odměřovalo všecko, co jsme k živobytí potřebovali. Zapoměli jsme na to již, ale teď si znovu vzpomínáme. Ale ta bolest přece není tak velká abys pod ní musila zkamenět.

„To šecko nic není,to šecko bych hunesla, ha přetrpíla, hale jedna bolest nad bolesti všecky, jedna žalost nade šecky žaly! Ať by nám vojna vzela koně, dobytek, obilí, peníze ha šecko třebas, jen dyby nám nechála naše muže ha syny. Já sem ta žena co sedíla pod šibenicí Kozinovou, ha dyž jí házeli peníze do klínu, vstala vzala fěrtuch, vytřásla z něho peníze jako smetí ha vykřikla: Nechte si váše peníze, ale vraťte mi mýho muže, vraťte mým dětom tátu. Proto tu nesedím sama, hale tlačí se kemně tuten sirotek, za šecky sirotky, co jich chodí po Chodsku ha po Čechách. Ha tomu chudáčkovi muším si naříkat:“ Synáčku, tátu mám zabili, hladem ha špínou ho humoříli, husoužili nám ho. Děvečko míla si bratra, hodnýho bratra, míla si chlapce, věrnýho chlapce, hale huž nemáš nic. V cizí zemi leží ha my nemůžeme jít spolu na jeho hrob, nemůžeme mu na ňom křížek udělat, nemůžeme mu na ňom sadit ani balšám, ani brotán, ani zimostráz, ani žádnou jinou kytku, nemůžeme mu tám vo dušičkách ani svíčku rožnout, ani věneček položit

„Dost matko, dost,“ prosíme všichni a chápeme, že tento pomník je pomníkem hrozné bolesti, že tato matka je chodská mater dolorosa, která zde sedí a volá pod křížem života: „o vy všichni, kteří jdete kolem, pojďte a vizte, je-li bolest vaše jako bolest má“

A tu se vás táži, moji bratři a sestry, můžeme zapomenout při pohledu na tento pomník na všecky oběti, na všecku bolest, na všecko utrpení, kterým byla naše svoboda vykoupena? Smíme dopustit aby tak těžce dobytá samostatnost naše naší vinou znovu byla ztracena? Dovolíme aby na náš národ přišly nové Lipany a nová Bílá hora? Dva pomníky má Chodsko. Na Houvězdským Hrádku stojí s hlavou vztyčenou Chodský mučedník Jan Sladký Kozina – na dražinovské návsi sedí Chodská mučednice, žena a matka. Oba pomníky jsou pomníky naší slávy, ale také naší bolesti. Než byly ty pomníky postaveny, moře slz bylo u nás vyplakáno, potoky krve prolity, ale nesmějí být prolity a vyplakány marně. Celá naše chodská minulost , celá naše slavná historie skládá nám přísnou povinnost držeti a udržeti nejzápadnější pilíř republiky tak pevně , aby se nikdy nezachvěl a nikdy nezaviklal. My musíme státi na stráži v nejzápadnější zemské bráně, na předělu dvou světů tak pevně ba pevněji ještě, než stáli naši otcové. Ideál každého věrného Čechoslováka : Udržet republiku znamená pro nás udržet svůj starý chodský svéráz, svoje krásné nářečí, své čisté mravy, zvyky, písně a obyčeje, svůj svérázný kroj a stroj, zkrátka své zdravé chodské jádro, svoji zdatnost tělesnou i duševní.

A to všecko na Chodsku hyne, ba pomalu už umírá.

Když byly skončeny letos v březnu vojenské odvody chodských vesnic na Domažlicku, pronesl vynikající vojenský lékař nad našimi rekruty tak zdrcující soud, že se jej stydím jako Chod zde veřejně opakovat.

Kamenná sestro naše, ptám se tě ještě naposled, proč pláčeš a naříkáš?

Poslouchejte dobře, co odpovídá tato plačící žena, neboť je to hlas palčící země naší, hlas plačící rodné země, pláč načeho domova.

„ Jakpak nemám plakat, smutná naříkat,když vás vidím odhazovat svůj starý po otcích zděděný kroj. Jakpak nemám plakat, smutná naříkat, když slyším zpívat místo krásných našich písní odrhovačky ze šantánů a putyk velkého města

Jakpak nemám plakat, smutná naříkat, když vidím, jak podrýváme své zdraví nemravným životem, jak místo občanských ctností, svornosti, vzájemné lásky, bují mezi vámi politické hádky, sváry a sudičství.

Slyšíte ten pláč naší krásné slavné Chodské zemičky ?

Ta dojemná, památná slavnost dnešní nesmí vyznít naprázdno! Pravice vzhůru vztyčíme k slavné přísaze před tímto zkamenělým svědomím naším. My přísaháme, že chceme kráčeti ve stopách svých slavných otců.

Pak Hospodin Bůh zástupů

Sám bude naším štítem

Víc nevydá nás v potupu

V nepřátel boji lítém

My uhájíme v každý čas

Svou rodnou řeč i krev

A bude slavný, velký zas

Náš starý český lev

Svobodnému státu našemu, republice československé a rodnému kraji našemu, drahému Chodsku, do šťastné budoucnosti provolávám zdar!

V Draženově dne 30.1.2025 opsal Š.Sladký

P.S. Pokud jste dočetli až sem dáte mi za pravdu, že takto oslavný projev při odhalení pomníku v Draženove v roce 1923 nemá obdoby. Jen ukazuje jakým spisovatelem a hlavně člověkem J.Š.Baar byl. Jaký vztah měl ke svému rodnému kraji, chodskému nářečí, zvykům i k chodskému kroji a troufnu si říci i k našemu Draženovu.

Poslechněte si, jak průběh významné slavnosti naší obce před 92 léty zachytil účastník, redaktor domažlického „Posla od Čerchova“, p. Antonín Martinovský:

Chodská obec Dražinov oblékla se minulé neděle 13.května 1923 ve slavnostní háv. Nebylo jediné stavení, aby nebylo okrášleno svěžím chvojím a prapory v národních barvách. Všude byla zjevna pravá slavnostní nálada.

Toho dne byl odhalen pomník padlým v první světové válce, před kterým stojíme. Je to vynikající dílo akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera, který pobýval u své tety na zámku v Rejkovicích. Pomník znázorňuje Chodku- vdovu, objímající svého synáčka- sirotka po hrdinovi, který ve válečné litici položil svůj život za barbarskou říši Rakousko- Uherskou, za dynastii Habsburskou. Dílo vskutku mistrovské- umělecké.

V 10 hodin dopoledne seřadil se mohutný malebný průvodhostů, korporací a spolků , zvláště sborů hasičských, deputací Sokola a legionářů. Za zvuků rázných pochodů prošel průvod obcí a seskupil se pak u pomníku.

Náměstek starosty obce Karel Příbek jménem všech osadníků vítá srdečně k slavnosti zavítavši hosty, zajména p.okresního hejtmana Faltuse, starostu města Domažlic p.Kellnera, zástupce vojska p. majora Konopáska, zemského školního inspektora p. Vojtu Beneše, chodské spisovatele p.J.Š.Baara a Jana Vrbu, zástupce spolků, a objasniv celý postup práce tohoto krásného díla, uděluje slovo slavnostnímu řečníku spisovatele Jindřichu Šimonu Baarovi, jenž ve své obsáhlé vlastenecké řeči přiblížil účastníkům význam tohoto pomníku pro naši minulost, přítomnost i budoucnost.

Úchvatnou řeč Jindřicha Šimona Baara, při níž málokteré oko zůstalo nezaroseno, zanechala nezapomenutelný dojem.

Akademický sochař Brettschneider pak odevzdal pomník do opatrování dražinovské obci.

Na pomníku jsou vytesána jména dvaceti občanů, kteří obětovali své životy za naši svobodu. Na přední straně podstavce pomníku je umístěna pamětní deska z roku 1972 se jmény 6 občanů, kteří stejnou oběŤ přinesli v odboji proti nacismu v létech 1938-1945.

Dopolední část původní slavnosti byla zakončena hymnou a koncertem zahořanské hudby u pomníku.

Odpoledne přibyl do Draženova Sokol Domažlic a vzdal poctu památce padlých za proslovu starosty Sokola Jana Krištofa.

Slavnost pokračovala odpoledne koncertem v zahradě Jana Hány „U Vondrašů“ vystoupením pěveckého sboru Čerchovan, trubačského odboru Sokola z Domažlic a zahořanské kapely. V programu promluvil též spisovatel Jan Vrba o významu slavnostního dne a historii Chodska.

(Kronika obce- citace)

K slavnému odhalení pomníku padlým dály se důležité přípravy.Všechny domy obíleny a mnoho bylo i vkusně ozdobeno jehličím a prapory.Před školou postavena slavnostní brána. Slavnost zahájena průvodem se Zahořanskou kapelou.K slavnosti se dostavily všechny hasičské sbory z okolí, Tělovýchovná jednota Sokol z Domažlic, zpěvácký spolek Čerchovan z Domažlic, Československá obec legionářská – odbočka Domažlice,. Z význačných osobností třeba uvésti J.Š.Baara, spisovatele z Klenčí, Jana Vrbu , spisovatele z Domažlic, Okr.Hejtmana p.Faltuse, zemského školního inspektora p.Vojtu Beneše,poslance Jakuba Macha, za okresní zastupitelstvo p.Tomáše Kozinu,okr.Starostu p.Dr.Hánu,, tvůrce pomníku p.Breitschneidera,.

Slavnostní řeč pronesl spisovatel J.Š.Baar. Odpoledne mluvil spisovatel Jan Vrba o Chodsku.lavnostní oběd pro hosty byl ve škole.. Odpoledne byl koncert v zahradě u Jana Hány číslo 27. Slavnost se nad očekávání vydařila a čistý výtěžek obnosu 5 000,- Kč(hrubý výtěžek byl 11 000,- Kč) věnován na zaplacení pomníku