Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie Draženova
 Dr. Vogeltanz

 Nejzápadněji položenou historickou vesnicí dolního Chodska je Draženov.
        Třebaže je obcí nepochybně starší - název pochází pravděpodobně od "lidí Draženových", tedy obyvatel snad původně Draženova dvorce - první písemná zmínka se nachází podobně jako u ostatních chodských vesnic v opisu privilegia krále Jana Lucemburského z r. 1325. Draženovití pak sdíleli obdobné osudy jako jejich bližší i vzdálenější krajané na celém Chodsku, včetně let tíživých, kdy byly oklešťovány jejich svobody a dáváni do zástav vrchnosti šlechtické či městské. Jednou z nejranějších byla zástava Oldřichu z Miřkova v r. 1388. Závažnější a mnohem dramatičtější ovšem už byly spory chodských vesnic se Švamberky, vlivným rodem majícím državy v jižních a západních Čechách. Ti vstoupili do historie nejen Draženova o necelé století později za vlády jagellonské v r. 1482. Tehdy za oslabení ústřední královské moci Chodové jako poddaní koruny byli Švamberkům dáni do zástavy poprvé a na celých devadesát let. Na počátku šestnáctého století byli dokonce příslušníci pronásledované Jednoty bratrské pocházející z Chodska na rozkaz pánu ze Švamberka zajati a upáleni v Boru u Tachova, tenkrát Švamberském sídle. Nespokojenost a spory mezi vrchností a chodskými sedláky byly ovšem ve zmíněném století časté, třebaže už nedocházelo k tak tragickým koncům. Jednalo se tehdy o svízelné záležitosti hospodářsko-právní povahy jako bylo stanovení výše a způsobu robot a dávek, držení polností a lesů aj..
        Draženov byl tehdy v r. 1531 osadou poměrně malou, s 22 osedlými, jejichž počet se zvýšil o necelé půlstoletí (1574) pouze o 1 obyvatele.
        Tíživé švamberské období skončilo vyplacením ze zástavy 1572. Toto datum bylo ostatně posledním vítězstvím chodských sedláků v jejich zápase s vrchností a v tehdejší jejich delegaci u komorního soudu v Praze je uveden i draženovský rodák Tomáš Halířek. Nicméně z úspěchu se Chodové dlouho netěšili, protože za sedm let - 1579 - dostali nové zástavní pány, tentokrát královské město Domažlice.
        S novým stavem se pochopitelně opět nesmířili, protože spory s domažlickými měšťany byly neméně sveřepé jako s pány s labutí v erbu. Majitelé domu a živností z města na Zubřině např. požadovali sice spíše symbolickou dávku ve formě tzv. odvodu zajíců (v r. 1590) , ze které na Draženov připadal jen jeden zajíc (stejně museli odvádět lhotští a mrákovští, u dalších vsí to bylo více - po dvou kusech) , ale hrdost chodských sedláků přesto byla ponížena. Obvyklejší a obsažnější ovšem byly poddanské povinnosti a dávky, do kterých spadaly zejména fůry.

 

 

 

 

 

        Z Draženova mělo být do sousedního města dodáváno po třech fůrách a každá pak v ceně sedmi grošů. Ale sedláci v Draženově si zřejmě hospodařili i po svém - a nepochybně tak tomu bylo i v dalších vsích - neboť v r. 1608 byly ryby z výlovu rybníku proti vůli města dodány jinam, než požadovali domažličtí konšelé.
        V Čechách se v této době situace postupně dramatizovala a po bouřlivých událostech souvisejících s vydáním majestátu Rudolfa II. a tzv. pasovském dobrodružství na počátku r. 1611 přišly osudné měsíce a roky stavovského povstání (1618-20). Chodský venkov se jako celek ovšem na stranu vzbouřených stavů nepostavil, ačkoliv o podporu své věci jej naléhavě žádali nejen stavovští direktoři, ale i město Domažlice, které stálo na straně protihabsburské koalice od samého počátku. Přesto očekával Draženov a další chodské vsi po bělohorské bitvě stejný úděl jako ostatní oblasti Českého království. Již v r. 1622 hodlal své nově získané dominiumse sídlem v Horšovském Týně zaokrouhlit o chodské vsi jeho nový majitel Maxmilián z Trautmannsdorfu. Zároveň ovšem projevil zájem i císařský obrist (plukovník) Kratz ze Scharffensteina. Až do poloviny třicátých let sedmnáctého století tedy panovala na Chodsku právní nejistota, poté vesnice připadly Wolfu Lammingenovi z Albenreuthu.
        Další historie nejen Draženova probíhala tak, jak je známo z historických pramenů a do značné míry z krásné literatury, především ze známých Jiráskových Psohlavců.
        První pobělohorský katastrální soupis známý jako Berní rula a sestavený v r. 1654 udává pro obec Draženov 54 hospodářů. Uvedený pramen ovšem poskytuje mimo informace hospodářské povahy (výměru pozemků, počet hospodářských zvířat a podobně) i svého druhu údaje rodopisné, které jsou i staršího data. V Draženově, jako ostatně i v ostatních chodských vsích, bylo a dosud je obvyklé pojmenování "po chalupě", vedle samozřejmě úředního příjmení. Zásluhou pana Václava Sladkého, řídícího učitele a známého regionálního rodopisného badatele, rodově spjatého právě s Draženovem, se dochovala v ucelené podobě a v chronologickém vývoji četná příjmení, přezdívky a názvy usedlostí nejen v Draženově. Obvykle přijímal za svůj název gruntu příchozí nový hospodář, méně obvyklé bylo užívání příjmení nebo přezdívky nově příchozího. Ostatně tomu tak bylo na celém dolním a horním Chodsku a nejčastější pojmenování usedlosti i jejích obyvatel bylo podle křestního jména pravděpodobně prvního sedláka na statku nebo v chalupě usedlého. Tradice pak sahá až hluboko do šestnáctého století. Pan řídící Sladký vychází mj. také z vědeckého výzkumu docenta Františka Roubíka, který se v rozsáhlém a dosud nepřekonaném díle "Dějiny Chodů u Domažlic" právě osobními jmény obyvatel chodských vesnic zabýval. A tak mnohá jména "po chalupě", zaznamenaná v dobových pramenech před takřka 450 léty, jsou živá v Draženově - a pochopitelně i jinde na Chodsku - až do současnosti. Pro nejstarší období šestnáctého století jsou v obci uvedena následující příjmení: Drastil, Halířek, Hana, Havran, Havráník, Hlaváč, Holub, Hrubý, Jakubec, Karban, Koštánek, Nový, Ondraš, Ondrášek, Parůžek, Pavlovic, Pernář, Polák, Podestát, Řepa, Staněk, Stodola, Špalík, Špenkovic, Švajcr, Tábor, Tuma, Tumar, Vosmík. Do současnosti či doby nedávné, tj. do poloviny tohoto století, se zachovala, byť již za staletí v pozměněné formě, jako příjmení či přezdívky jejich značná část. Tak lze v Draženově opět najít Drastila, Halířka, Hánu, Holuba, Hrubýho, Jakubše, Karbana, Košťálka, Vondraše, Pelnáře, Poláka, Podestáta, Tábora. Později k těmto původním přibyla jména další jako: Mašek, Sedláček, Honza, Michal, Selnar, Touš, Švec, Řezáček, Krysl, Heljáš, Jiřík, Sola, Matouš, Fronk.

 

        Četné rody tedy přežily tvrdé časy třicetileté války a v letech následujících i dramatické vyvrcholení chodské pře s vrchností. 

        Z draženovských rodáků těchto časů vyniká svým mravním postojem osobnost rychtáře Kryštofa Hrubého, který se řadí spolu se svým mladším druhem Janem Sladkým řečeným Kozina k předním postavám tragického zápasu s nelítostnou vrchností.
        Kryštof Hrubý (Hrubej nebo také Hrubey) se narodil na statku číslo popisné 2 v r. 1639 a jeho soukromý i veřejný život je do r. 1692 celkem neznám, pouze tolik, že ze spokojeného manželství vzešlo osm dětí, čtyři synové a čtyři dcery. Patřil ke schopným hospodářům a byl i nepochybně movitý, neboť dle matričního zápisu z r. 1690 se lze dozvědět, že provdal dceru Markétu do Domažlic za synka z měšťanské rodiny. Nepochybně zažil na vlastní kůži tvrdost císařského výnosu, jímž se r. 1668 přikazovalo Chodům "věčné mlčení", ono pověstné "perpetuum silentium". Hrubého vstup do toku dramatických událostí spojených s chodským zápasem lze datovat však skutečně až roku 1692, po setkání s domažlickým rodákem Justem, jenž mu - snad i v dobrém úmyslu, který však byl osudově mylně Hrubým pochopen - sdělil optimisticky navenek znějící novinu pocházející prý z nejvyšších vídeňských kruhů. Zde se údajně mluvilo o netečnosti, ba lhostejnosti chodských sedláků, prý se nehlásících o svá práva a majících tedy vlastně dobrého pána. Draženovský rychtář se v klamné naději na zlepšení stávajícího postavení příležitosti chopil, Justa pozval do rodné vsi a zde se svými přáteli z jiných chodských vesnic zjišťoval podrobnosti a posléze sám byl iniciátorem shánění prostředků potřebných k vyslání odpovídající deputace do hlavního města mocnářství. Cesty do Vídně se ovšem osobně neúčastnil. Teprve v druhé delegaci na podzim onoho dvaadevadesátého roku se do sídla císařského dvora odhodlal a od té doby se také traduje jeho přátelství s újezdským Janem Sladkým Kozinou a společné úsilí o spravedlivé vyřešení chodského sporu. Se svým druhem pak sdílel i zlé, neboť již po prvním zatčení na Lammingenův popud byli oba chodští předáci uvězněni. Nicméně po propuštění a návratu na rodné Chodsko se stavil za zájmy svých spolurodáků ještě neochvějněji. Postoj pevné sounáležitosti a plný solidarity působí po staletích úchvatným dojmem. Oba chodští sedláci především projevili za neobyčejně svízelných podmínek obdivuhodnou míru statečnosti již od samého počátku. Již v následujícím roce 1693 stál rychtář Hrubý v čele nového poselstva k nejvyšším vídeňským úřadům a právě z tohoto období , kdy mj. za svého pobytu v Brně projednával s advokátem Chodů Tunklem z Brníčka ožehavé záležitosti právní povahy této vleklé kauzy, je po letech zpřístupněna i dojímavá lidská stránka tohoto srdnatého Choda, příkladného manžela a otce rodiny. Ta vysvítá ze srdečných listů manželce, které ovšem psal písař, jemuž rychtář dopisy diktoval. Opravdovost mužného citu i barokní zbožnost odesílatele svou upřímností zaujme i po staletích: "Toto psaníčko náleží mé nejmilejší manželce Voršile Hrubý do jejích vlastních rukou podání do vsi Draženova.
        Pán Bůh s námi! Má nejmilejší Voršilo! Nemohl jsem opomenouti, aby Tebe s těmito řádky neměl navštíviti. Oznamuji Tobě, že jak jsem do Vídně přijel , hned v pěti dnech jsem musel do země moravský do města Brna s jedním pánem skrze naší věc jeti, kdežto ještě dnešního dne zůstávám a brzy, jak myslím, se zase do města Vídně navrátím. Co se mne dotýče, já chvála pánu Bohu v dobrém zdraví i štěstí jsem, než že mně velice teskno jest, že Tebe a mých milých viděti nemohu, však doufám, že se brzo stane, že se v dobrém zdraví všichni shledáme. Prosím tebe, má nejmilejší Voršilo, pamatuj na mne s motlitbou svatou, aby mně Pán Bůh v té neznámosti dáleji od všeho zlého ochrániti ráčil, tak, abychom mohli se ve zdraví shledati. S tím Tebe i všechny milé dítky na tisíckrát pozdravujíc v ochranu Boží poroučím a zůstávám má nejmilejší Voršilo, Tvůj upřímný manžel až do smrti Kryštof Hrubey. Actum v Brně dne 12. měsíce máje Anno 1693. P. S. Zprávu také činím, že zde v Brně na čtyři neděle zůstávám".
        Nejen tento soukromý dopis byl odeslán na Chodsko draženovským rychtářem, ale s ním šel i další list (již veřejný) k povzbuzení naděje chodských krajanů.
        Chodové jako i ostatně i jiní poddaní v mocnářství a nejen v uvedené době, spoléhali až příliš na císařskou spravedlnost jako nejvyšší pozemskou instanci. Realita byla ovšem značně drsnější, neboť hlavní vliv v tomto sporu měl samozřejmě Lammingen se svými šlechtickými přáteli. A tak na jedné straně byli odesláni chodští zástupci ode dvora do Prahy k místodržícím, údajně mající kompetenci jejich záležitosti vyřídit, na druhé straně ovšem byl vydán zároveň duvěrný, leč naléhavý příkaz k zatčení chodských předáků ihned po jejich příchodu do české metropole.
        Duvěřivost a naivita zástupců chodského lidu nadále trvaly i když o výše zmíněném císařském přípisu nevěděli - a po návratu z Vídně domů a za příprav na další cestu do Prahy jejich optimismus byl stále větší. Kruté zklamání přišlo za několik dní, když na konci druhé červnové dekády třiadevadesátého roku byly okamžitě po vstupu Chodů na pražskou půdu zatčeni a vzápětí byla před jejich očima roztržena a zrušena jejich privilegia.
        Na Chodsku se zatím situace značně vyhrotila. Lammingen poslal správce Koše do Draženova, vědom si čelného postavení Kryštofa Hrubého, aby zajistil dokumenty přitěžující rychtářovu postavení. Koš zde nepochodil, naopak při návštěvě sedláka Podestáta v sousedním Újezdě byl chycen tamními sedláky. Záhy se mu ovšem podařilo uniknout do Kouta. Na potlačení rebelie bylo následně vysláno vojsko, které poté po krátkém boji u Pocinovic odpor Chodů zlomilo.
        Nepodal se ale Kryštof Hrubý, jenž byl záhy nato z vazby propuštěn a poslán místodržícími na Chodsko s rozkazem přivést chodské sedláky konečně k poslušnosti. Neučinil tak, naopak se vypravil znovu do Vídně na předem ztracenou cestu, kde s pocitem nejvyšší odpovědnosti za své krajany chtěl hájit jejich práva. Krajský hejtman jej pak nazval nejpřednějším z povstalců.
        Smutné ovšem bylo, že jeho jméno bylo nyní uváděno i na žalobách od vlastních krajanů společně se jménem Kozinovým.
        Tato skutečnost a následné nové zatčení ve Vídni za posledního pokusu o získání pomoci na nejvyšších místech v září 1693 byly začátkem tragického konce chodského předáka. Po převozu do Prahy - byl vlastně vykonán za strastiplné pouti v poutech a pěšky - následovalo osmnáct měsíců těžkého žaláře v novoměstské šatlavě. Pro draženovského rychtáře to znamenalo trvale těžké podlomení zdraví, které uspíšilo jeho smrt. Přesto společně s Kozinou jako jediní z odsouzených odolali útrapám tělesným i duševním a vytrvali až do konce v přesvědčení o oprávněnosti své pře.
        Třebaže nátlak na soud z Lammingenovy strany - podněcovaný osobní mstou a záští - byl veliký, císařský rozsudek proti očekávání trhanovského barona odsuzoval jako nebezpečného rebela k trestu smrti pouze jednoho z vůdců. Statečný draženovský rodák by pravděpodobně stál na popravišti místo Koziny, jeho předčasný skon - stal se tak vlastně druhou obětí soudní nespravedlnosti - určil neblahý los újezdskému sedláku Janu Sladkému Kozinovi. Smrt Kryštofa Hrubého v pražském žaláři 1. června 1695 byla první ranou chodskému lidu v místa nejcitlivější.
        Slavný draženovský rodák zustává - opět společně s Kozinou - zosobněním chodské houževnatosti a vědomí oprávněnosti svých požadavků, po staletích vzbuzující obdiv a úctu svou odvahou a poctivostí o to více, o co byl jeho zápas nerovný. Proto pamětní deska na statku Kryštofa Hrubého v rodné obci vyzdvihuje jeho morální velikost a je připomínkou dalším generacím.
        Následovala léta smutku poznamenána porážkou a tragickým koncem obou chodských vůdců. Ale již za necelou jednu generaci, tedy v polovině prvního desetiletí následujícího sedmnáctého století stojí zástupci Postřekova, Klenčí, Chodova, Újezda a Draženova počátkem března r. 1706 opět na půdě pražského místodržitelství. Předkládají tehdy stížnosti na přetížení robotami a dávkami a také že "pro bavorský nevole a nepokojné jich mysle častými marši navštíveni jsouce, veliké outraty a časté škody podstoupiti musejí". Tehdy totiž byla v proudu válka o dědictví španělské a několik kilometrů na západ za Haltravským hřebenem již bylo nepřátelské Bavorsko, spojenec hlavního rivala císaře Leopolda I. francouzského krále Ludvíka XIV. Těsně kolem draženovských gruntů a přes selská a chalupnická pole a louky vedla strategická císařská silnice z Horšovského Týna směrem na Klenčí a dále do Bavor, která byla tehdy hojně využívána vojskem - tedy oněmi marši - pochodujícím na rýnská i italská bojiště. To si pochopitelně vyžadovalo nejen časté a povinné přípřeže, tolik zatěžující selské poddané v okolí vůbec a draženovké zvláště. Vedle vozů, volských a koňských potahů a samozřejmě vozků poskytovaly však vesnice na trase přesunu i nucené kvartýry nejruznějším regimentům v těchto letech krajem protahujícím nejen v této válce, ale i v konfliktech v následujících desetiletí.
        Chodské stížnosti onoho roku byly iniciovány opět z Domažlic podobně jako v době tragického sporu let devadesátých devatenáctého století. Za několik měsíců přednesli chodští poddaní - mezi nimi i draženovití další námitky, že musí zajišťovat dovoz surovin nutných pro provoz tehdejších vrchnostenských skláren zřizovaných na úpatí Českého lesa právě v oněch dobách. Jednalo se především o nákladné fůry dřeva, dřevěného uhlí a křemene. Vedle toho ovšem byli poddaní trvale a svévolně přetěžováni robotami a navíc na ně doléhala i tíživá odvodní povinnost. Tentokrát byla stížnost předložena krajskému hejtmanovi a v záznamech vrchnostenského koutského hejtmana Seyfrita se objevuje poprvé přezdívka Chodů "Hundsköpfe", tedy psohlavci. Původně míněná nadávka pro tvrdohlavé chodské sedláky ovšem záhy dostala opačný význam hrdého a čestného pojmenování obyvatel vesnic na Domažlicku.
   Pod novou vrchností (po Lammingenově smrti r. 1696 získávají koutskotrhanovské panství hrabata ze Stadionu) , přišla léta třicátá s novými marši a přípřežemi ve zvýšené míře. Tehdejší Karel císař VI. stál opět ve válce s Francií, tentokrát s králem Ludvíkem XV. o tzv. dědictví polské (1733-35) . Po nástupu jeho mladičké dcery Marie Terezie v r. 1740 pak císařská silnice zažila i pochody nepřátel, ať už to byli Francouzi v zimě roku 1741-42 (ti dokonce v jihozápadních Čechách, tj. i v chodských vsích, v této době leželi na kvartýrech) či bavorské oddíly.
   Spory s vrchností ovšem po delší přestávce pokračovaly. Mezi léty 1767 až 1775 se dokonce ve snaze prosadit své požadavky spojili vesničané ze vsí na východním okraji koutského panství, zvaných "na království", tedy Pomezí, Chudenína, Srubů, Hyršova a dalších německy hovořících osad s českými venkovany chodských vesnic v sousedství. Do vzbouřených obcí konkrétně (do Klíčova) byli dokonce na uklidnění vysláni dragouni klatovského Kolovratova pluku. Ovšem podobně jako na počátku století i v jeho poslední třetině už přímá účast draženovských v těchto nepokojích patrná nebyla. V roce 1775, tedy v čase selských bouří v Čechách, bylo podle robotního seznamu v Draženově 36 osedlých.
   O hospodářských, společenských a kulturních poměrech na chodské vesnici vypovídá mnohé pozoruhodný pramen pocházející ze sousedního Újezda, dochovaná účetní kniha tamního rychtáře. Zachycuje poslední desetiletí osmnáctého a první léta devatenáctého století a třebaže konkrétních zmínek o Draženově není mnoho: pro rok 1797 je zaznamenán prodej strážní ručnice rychtáři do Draženov za 3 zlaté, u 22. června roku následujícího je zapsána náhrada za fůry pro draženovské a o pár měsíců později - (6. X. 1798) je zápis o křesťanské misii P. J. Hannese ze Svaté Dobrotivé v Draženově. Určitá rekonstrukce poměrů, zejména právě z oblasti robotní, cenové, sociální a jiné, mimo zmínění ovzduší a nábožensko-kulturní, je ale pravděpodobně obdobná i pro Draženov. To platí zejména pro ony již nikolikrát zmíniné přípřeže, jejichž frekvence se právě za válek s Francií republikánskou i císařskou mnohonásobně zvýšila, stejně tak průtahy a ubytování nejrůznějších vojenských formací pěších i jízdních, jak ostatně dosvědčuje právě soubor rychtářských zápisů z Újezda. Vedle nejčetnějších těles rakouských zde byli na přelomu století i spojenečtí Rusové, ale kraj zažil i tvrdý nepřátelský vpád na podzim roku 1805, když za války tzv. 3. koalice vpadly po klenečské silnici do Čech nevázané oddíly francouzských pěších dragounů, které řádily zejména v Horšovském Týně či v Klatovech značně neurvale, ba ukrutně.
        Po vleklých napoleonských válkách byla postupně dodělávána spojnice mezi Domažlicemi a dále do Klatov vedoucí vesnicí k císařské cestě (započatá vlastně už v roce 1812). Podle jiného dobového zdroje "Pamětihodných příhod" domažlického kostelníka, měšťana, mistra cajkářského a kronikáře v jedné osobě Antonína Schnabla zde odpykávalo svou formu alternativního trestu řada pytláků, čili "lesních škodníků", jak Schnabel poznamenává. V době předbřeznové, tj. ve čtyřicátých létech minulého století nepochybně několikráte procházela Draženovem směrem na Klenčí a Postřekov i Božena Němcová, "paní komisarka" z "Chodské trilogie". I zde se autorka inspirovala motivy pro své "Obrázky z okolí domažlického".
        Po zrušení poddanství i zklidnění bouřlivých dějů roku osmačtyřicátého přišel sice útlum celého desetiletí po roce 1850, ale s politickým uvolněním na počátku následující dekády se nebývale rozvíjí společenský, kulturní a hospodářský život v celých Čechách, Chodsko nevyjímaje. V roce 1862 bylo v Draženově 64 domů a vesnice tedy pomalu narůstala. Vliv blízkých Domažlic byl  nepochybný po všech stránkách, vždyť spojení bylo již od roku 1827 po řádné silnici a navíc státní spoj do Bavorska patřil stále k významným komunikacím v zemi.
        Důležitou roli hrála i škola, mající v obci a okolí již dlouholetou tradici, sahající až do dob panování Marie Terezie. V roce 1817 byla první školní budova postavena na katastru Hrubek na pomezí Ždánova (tehdy německého) a Draženova, s výukou německou a českou. Sobotales jako služné tehdejších kantorů bylo ovšem nízké, dva a půl krejcaru na žáka a týden. Skromné učitelské živobytí - jak ostatně je známo opět z Baarova díla - bylo sice vylepšováno deputátem v naturáliích (obvykle pytlem brambor od sedláků, případně obilím, hrachem nebo jinou plodinou), ale přesto bylo sociální postavení učitele svízelné, třebaže na druhé straně společenská vážnost u mnoha kantorů nechyběla. Draženov pak se dočkal nové české jednotřídní školy v roce 1874, od roku 1876 dokonce v nové budově. Učitelé mimo výuku měli řadu jiných povinností a funkcí a zapojili se plně do veřejného života (např. v hasičských či ochotnických spolcích, pomáhali s vedením úřední agendy obce, kulturní akce tehdejší doby a vedení prvních knihoven bylo jejich dílem po řadu desetiletí).
        Ovšem za několik let byla obec postižena velikým požárem, který 18. července 1877 zničil šestnáct statků a osmnáct chalup. Obnova zpustošených stavení ale již znamenala významný krok ve změně zástavby, neboť nové domy byly již všechny cihlové a byly kryty pálenými taškami. Do velkého ohně totiž stávaly obytné i hospodářské objekty většinou dřevěné a kryté došky nebo šindelem jako prakticky všude na vesnici. V Draženově pak byla architektura selských stavení obzvláitě starobylá, jak ostatně dosvědčují staletí dochované sruby a sýpky (např. výminkářská chalupa u čp. 6 dokonce s gotickým portálem či statek čp. 9 u Porestátu s impozantními vraty a další).
        Tři roky po požáru bylo za sčítání lidu roku 1880 ve vsi 427 obyvatel české národnosti, z toho 28 sedláků. O hospodářském stavu, konkrétně chovatelské specializaci tehdejšího Draženova, existuje z té doby zajímavá informace. Ve vsi tehdy velmi prosperoval chov husí - sedláci drželi průměrně 50-70 kusů, chalupníci 20-30 husí a kolem 2000 kusů se ročně z Draženova vyvezlo na bavorský trh. Jinak skladba ostatního hospodářského zvířectva i pěstování užitkových plodin se příliš od standardního hospodářství české vesnice nelišilo. Také řemesla a živnosti odpovídají ekonomickému zázemí tehdejšího venkova: v obci byli 3 obuvníci, 1 krejčí, 2 truhláři, 2 koláři, 1 pumpař, 1 kovář, 1 mlynář, 2 cihelny, 1 obchodník a 3 hostince.
        Významné postavení v duchovním a náboženském životě Draženova a nejširšího okolí zaujímá poutní místo Dobrá voda se zázračnou studánkou v lese na jih od vesnice. První zpráva o zázračném uzdravení pochází již z počtku devatenáctého století, kdy ždánovský cestář Johann Ottilinger po omytí zraněné a do té doby se nehojící nohy v pramenité vodě na Hoře u Draženova byl záhy uzdraven a jako výraz vděčnosti nechal u studánky postavit dřevěný kříž. Podivuhodně vyléčeného osadníka následovali další poutníci, kteří se po rychle rozšíření zvěsti o hojivé vodě vypravovali k místu uzdravení v hojném počtu. Brzy po dalších vyléčeních postavili vděční draženovití a ždánovití kolem roku 1800 u pramene malou kapli. Ta ovšem v polovině století vyhořela a nová stavba, již poněkud větší, byla jako zděná postavena v letech 1880-83. Pouti z bližšího i vzdálenějšího okolí k Dobré Vodě - jak se nyní místo již léta nazývalo - byly již pravidelné a hojně navštěvované. Nicméně se setkávaly nikdy s nevolí draženovských hospodářů, kteří se obávali poničení polností a luk na cestě. Kaplička už od počátku zasvěcená P. Marii, ani nyní již zdaleka nestačila množství poutníků a tak byl roku 1898 položen slavnostni základní kámen ke kapli větší, vlastně již malému kostelu. Ještě předtím bylo vybráno 2. 000 zlatých, ale z těchto peněz byl opraven kostelík-kaple sv. Kolomana ve Ždánově (dnes zbořený). Se stavbou nové rozlehlé kaple bylo započato vzápětí po položení základního kamene a v roce 1900 byla stavba hotova v hodnotě 2. 202 zlatých.

        Na realizaci projektu architekta Čenského se podílel jako hlavní stavitel postřekovský zednický mistr Josef Knopf s řadou pomocníků. Na hlavní oltář pak byl umístěn obraz Chodské madony, namalovaný akademickým malířem Jaroslavem Špillarem a patřící k umělcovým nejlepším dílům. U poutní kaple pak bylo umístěno čtrnáct zastavení Křížové cesty, malovaných na plechu domažlickým umělcem Josefem Wimmerem.
   Malebné poutní místo dnes zalesněné bylo také inspiračním zdrojem četným osobnostem regionálního kulturního života, především vděčným výtvarným motivem řady malířů a grafiků - Jana Partoubka, Františka Michla, Karla Kuneše a dalších, mj. Václava Malého, autora velkých pláten jak s poutí u Dobré Vody, tak pouti vavřinecké.
       Jedním z nejaktivnějších společenských sdružení - jako ostatně je tomu dodnes takřka všude na českém a moravském venkově - patřily a patří sbory dobrovolných hasičů. V Draženově byl hasičský sbor založen 4. září roku 1895, ustavující schůze byla za necelé dva měsíce 3. listopadu. V jeho řadách bylo tehdy 24 činných členů a 27 přispívajících, včele stál starosta Štěpán Podestát a jednatelem byl řídící učitel Mikuláš Střelec, vedoucí nejen kroniku, ale samozřejmě i hasičskou památní knihu. Velitelem byl zvolen Josef Sladký. Vybavení sboru bylo pořízeno z pachtovného honitby (mj. svého času měl honitbu propachtovánu obcí spisovatel Jan Vrba, který své nejlepší pasáže ve svých literárních dílech s poutavými popisy přírody čerpal právěi z Draženovské hory) . Na svou dobu byla technická úroveň výzbroje a výstroje draženovských hasičů velmi kvalitní. Vedle čtyřkolové jednoproudové stříkačky, 10 konopných hadic a 10 košů, vše za 772 zlatých (tedy 1544 korun) bylo mužstvo adjustováno také poměrně kompletně. Včetně petrolejové lampy stálo zmíněné vybavení 234 zlatých a pracovní obleky pro hasiče přišly všechny na 81 zlatých a 25 krejcarů.
        Pro veřejnost také připravil zánovní hasičský sbor již 26. 1. 1896 v hostinci Josefa Příbka první hasičský bál, takzvaný věneček, a k jeho kulturně-osvětové činnosti pokračovalo hasičstvo i v letech následujících, když sehrálo roku 1909 divadelní ochotnické představení. Ovšem hlavní poslání sboru bylo naplňováno při likvidaci požáru, který zachvátil obec v červnu roku 1904 a zničil tři obytná stavení i s hospodáskými budovami.
        Téhož roku založili draženovští rolníci Hospodářské strojní družstvo, neboť potřeba kvalitnější technologie byla naléhavá, ale prostředky jednotlivce na zakoupení tenkrát poměrně drahých hospodářských strojů, (vlastně technických novinek) zdaleka nedostačovaly. Hospodářské družstvo proto ve zmíněném roce opatřilo pro své členy parní mlátičku a šrotovník.
        Na národnostním česko-německém pomezí se za stupňujícího napětí mezi oběma etniky vyvíjela již od osmdesátých let činnost Národní jednota pošumavská, která si vytýčila za úkol obhajobu českého jazyka a kultury vůbec na území hraničícím s německým osídlením. V této době byly zase ovšem na německé straně aktivní Schulvereiny, usilující o uplatnění němčiny v dané oblasti.
        Na konci století se dostala do problému desetiletí vyráběná keramika v sousedním Ždánově. Tamní hrnčířská manufaktura byla v likvidaci, neprodejné zásoby keramiky byly použity nakonec jako suš na podklad komunikací. Prostory, kde bylo hrnčené zboží vyráběno - tedy v bývalém zámečku, postaveném ještě dřívějšími majiteli - pivoňskými augustiniány - byly přeměněny později na zemědělské hospodářské budovy a chlévy.
        V prvním desetiletí dvacátého století navštívil červený kohout Draženov celkem šestkrát. Z těchto požárů nakonec vyplynulo, že byly dílem úmyslného žhářství. Tento typ kriminality ovšem byl znám i z jiných míst tehdejšího Rakouska - Uherska.
        Vedle postižení ohněm přinášeli existenční starosti i klimatické pohromy, naposledy sucho v roce 1910. 
Skutečně tíživý dopad však přineslo vypuknutí první světové války v roce 1914, prvního většího konfliktu (nepočítají-li se pacifikační kampaně v Bosně v letech 1878 a 1908) , který zasáhl nejen rakousko-uherskou monarchii. Poslední válku vedlo totiž ještě nerozdělené Rakousko v roce 1866.

        Spolu s tisíci vesnic v mocnářství byl i Draženov šokován mobilizační vyhláškou a první odvody na frontu postihly ve vsi sedmnáct mužů. Vedle svobodných mladíků i otců od rodin byli odvedeni i hospodáři, jejichž náhlá nepřítomnost v době nastávajících žňových prací byla obzvláitě citelná. Jako všude v zemi i v Draženově postupně nastával nedostatek zboží všeho druhu, především potravin, začaly rekvizice, které se postupem války zvyšovaly. Vesnici sužovaly aprovizační komise, zabavující stále častěji a ostřeji za policejní i vojenské asistence pracně shromažďované zásoby.
        Do vsi přicházeli uprchlíci z východní části monarchie, rodiny byly postihovány odvody svých blízkých a nejbolestněji pak zasahovány zprávami o jejich úmrtí na bojištích i v lazaretech. Ceny potravin nadále stoupaly, byl jich citelný nedostatek a jejich kvalita se neustále zhoršovala, navíc chyběly i ostatní základní potřeby (oděvy, textil, obuv). Byl nedostatek i pracovních sil, sklizně byly komplikovány povětrnostní nepřízní, přídělový systém mnohdy fungoval pouze formálně, kvetl černý obchod. Draženov jako ostatně venkov vůbec byl přece jenom o poznání v lepší zásobovací situaci než na dovozu potravin závislé město. Hodnota peněz ovšem rychle upadala a nastoupila nelegální, leč zcela běžná směna věcí za potraviny, z těch ovšem například maso bylo zcela ojedinělou vzácností, kvalita chleba byla velmi nízká - pekl se s příměsí kukuřičné mouky, otrub a žaludů - navíc jeho příděly byly kaloricky zcela nedostatečné.
        Rekvírovaly se i kovy, nejprve drahé a barevné, později i železo. Smutně pak zapůsobilo na draženovské sejmutí zvonu z místní kapličky v lednu posledního roku války. Již v předchozím roce byl zabaven i zvonek v lesní kapli u Dobré Vody.
        Válečná daň nejtíživější si vyžádala v Dražinově životy následujících rodáků: Blackého Jana, Cibulky Josefa (byl prvním padlým z obce) , Fronka Adama, Hány Jana, Hány Václava, Hány Ondřeje, Hány Bernarda, Kluga Josefa, Kluga Jana, Podestáta Jiřího, Nováka Jana, Příbka Jiřího, Přibka Jana, Rojta Ondřeje, Růžka Josefa, Řezáčka Jana, Sladkého Josefa, Sladkého Václava, Šerlovského Jana a Víta Jakuba.
        Po porážkách na frontách a stupňujících se nepokojích v zázemí se centrální mocnosti zhroutily na podzim roku 1918 a 28. října byla vyhlášena samostatná Československá republika.
        Do Draženova se postupně vracel mírový život, třebaže první poválečné měsíce byly těžké nejen po hospodářské stránce. Postupně se konsolidovaly i společenské poměry a ve volbách do poslanecké sněmovny i následně do senátu v dubnu roku dvacátého se profilovala politicky obec podobně jako většina českého venkova - naprostou převahou hlasů zvítizila Republikánská strana malorolnického lidu známá spíše jako agrárníci, podstatně méně a obě takřka shodně hlasů obdržely strany sociálně demokratická a lidová, pouze dva hlasy získala strana živnostenská. Takřka stejný poměr hlasů byl pak u všech následujících voleb meziválečného období.
        Pět let po válce byl na dražinovské návsi odhalen pomník obětem první světové války, kde byli uvedeni všichni padlí, zemřelí a nezvěstní rodáci. Po zadání návrhu pomníku akademickým sochařem V. Bretschneiderem tvůrci monumentu akad. Sochaři Blažovi byla emotivně působivá pískovcová skulptura mladé chodské matky s osiřelým synkem slavnostně odhalena za přítomnosti tehdejších předních reprezentantů společenského a kulturního života regionu, jako byl Jindřich Šimon Baar. Ten také pronesl sugestivní vlastenecký projev, jenž citovým zaujetím velmi zapůsobil. Dále se ceremoniálu účastnili spisovatel Jan Vrba, zemský školní inspektor a senátor Vojta Beneš, okresní hejtman Faltis, domažlický starosta Kellener i zástupce československé armády, major 6. hraničářského praporu z Domažlic Konopásek a další hosté.
        Jindřich Šimon Baar i jeho příbuzný J. Vrba měli k Draženovu úzký vztah jako klenečtí rodáci a tedy vlastně sousedi. Draženov se ostatně objevuje i v jejich literárním díle, jak je zmíněno výše.

V následujících létech byl draženovský hasičský sbor pořadatelem a hostitelem okrskového cvičení se slavnostním defilé (v červnu 1924). Za necelé dva měsíce pak navštívil Baar Draženov pravděpodobně naposledy jako oficiální host při příležitosti dožínkové slavnosti, pořádané Místním sdružením republikánského dorostu (dále MSRD). Po roce se pak nejen tehdejší hostitelé přišli s chodským knězem a spisovatelem rozloučit na klenečský hřbitov (23. října 1925).
        V roce 1925 také byla na konci roku dána obyvatelům Draženova k dispozici budova nové školy.
        V příštím roce proběhlo v Draženově nikolik společenských událostí, k nimž například patřilo stavění máje 2. 5. pořádané MSRD za účasti spisovatelů Jana Vrby a Bohumila Zahradníka - Brodského.
        Sedmadvacátý rok přinesl mj. aktivizaci místního Sokola, který uspořádal na sokolišti v Domažlicích dne 10. července okrskové cvičení za účasti hostů z Domažlic, Újezda, Trhanova, Klenčí, Postřekova, Milavče a Chrastavic a kde opět promluvil tehdy společensky velmi aktivní Jan Vrba.
        Na sklonku třicátých let končilo první desetiletí republiky za poměrné politické stability. Na národnostním pomezí byly v té době styky obou etnik Čechů a Němců korektní, jak dosvědčuje i účast německých hasičů za Ždánova na hasičském sjezdu domažlické župy 15. července 1929. Dramatické zvraty přišly ale již za několik let.
        Téhož roku potvrdily parlamentní volby stávající rozložení sil politických stran v Draženově, kde opět se značnou převahou zvítězila agrární strana a to jak do poslanecké sněmovny, tak do senátu.
        Po sčítání lidu v prosinci roku 1930 patřilo k obyvatelům Draženova 437 obyvatel. Třebaže úbytek populace v malých obcích nebyl tehdy zdaleka tak značný jako v současnosti, přesto proti roku 1921 se snížil počet draženovských o 7 lidí.
        Podobně jako již před desetiletími byli draženovití hospodáři vstřícní technickým novinkám v zemědělské výrobě (zmíněné zakoupení parní mlátičky), tak v roce 1931 po přednášce zemědělského odborníka profesora Emila Fuksy z hospodářské školy v Domažlicích našel mezi nimi ohlas i záměr o melioraci, odvodnění polností a luk na katastru obce v prostoru od tzv. Šmouhy až k mlýnu Dlouhých.
        Vedle praktického zájmu ovšem draženovští zemědělci dbali i na reprezentaci, dokonce v mezinárodním měřítku. Dne 10. června 1931 přivítali v Draženově účastníky mezinárodního zemědělského kongresu, jejichž delegace složená z hostů z USA, Francie, Velké Británie, Holandska, Švýcarska, Itálie, Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Polska, Austrálie a Japonska byla přijata draženovskými v chodských krojích v čele s praporečníkem Martinem Příbkem, včetně dudácké muziky za tance a zpěvu. Na památku byli návštěvníci ze zahraničí obdarováni vyšívanými šátečky.
        V jedenatřicátém roce rovněž dohodlo obecní zastupitelstvo stavbu silnice spojující obce Újezd, Draženov, Luženice a Třebnice. Každá obec měla hradit svůj úsek, na Draženov připadla trasa o délce 2. 200 metrů a rozpočet tehdy činil 319. 000 korun československých. Jednalo se zhruba o třetinovou částku, protože celkový náklad na vybudování komunikace byl odhadnut na jeden milion tehdejších korun. Ovšem po intervenci u nejvyšších institucí v Praze (v delegaci byli zastoupeni zástupce okresu Dr. J. Hána, dále hlavní projektant spoje ing. Frook, Martin Příbek z Draženova a starostové Újezda a Luženic), kde navíc uváděl zástupce regionu přední agrárnický představitel poslanec Machník s kolegou Ramešem , přislíbilo polovinu nákladu krýt ministerstvo veřejných prací, čtvrtinu zemský úřad a čtvrtina byla hrazena přímo z rozpočtu obcí.
        Stavba byla zahájena takřka na den za rok 1. srpna 1932 a přesně za rok - do 1. 8. 1933 - byl zakončen úsek v katastru Draženova. Celkově byla stavba silnice zakončena v roce 1934, kolaudace úseku Újezd-Draženov-Luženice byla provedena 27. 10. 1934. 
         Tentýž rok byl v Draženově poměrně bohatý na kulturní a společenské aktivity. Ochotnická představení s náměty zdramatizovaných děl české literatury byly prezentovány hned několika soubory - v únoru a dubnu shlédli diváci inscenaci "Lešetínského kováře" podle Svatopluka Čecha, připravenou místní Osvětovou besedou a odbočkou Sokola, na konci roku pak 30. prosince byla předvedena ve prospěch hasičského sboru - opět v hostinci "U Charvátů" - dramatizace známého Baarova románu "Poslední pouť".
        30. červen následujícího roku 1935 byl ve znamení slavnostního odhalení pamětní desky slavnému rodáku Draženova Kryštofu Hrubému. Podobně jako u pomníku padlých byl autorem návrhu akademický sochař Vladimír Bretschneider, bronzový odlitek provedla firma Červený z Plzně.
        Politické a kulturní akce byly v Draženově i v nebližším okolí konány především z podnětu Republikánské strany a MSRD. V září pětatřicátého roku byl na Hrádku regionální sjezd agrární strany za účasti tehdejšího ministra národní obrany Fr. Machníka, napřesrok organizovalo MSRD sázení Masarykovy, Švehlovy a Baarovy lípy a v červenci to bylo stavění máje, v rámci tzv. Chodských dní. Poté se táž místní organizace v květnu 1937 uvedla divadelním představením. Z dalších spolků byl celou poředválečnou dobu činný Sokol (jak podotknuto výše) . Vedle ochotnické činnosti (v r. 1937) uspořádal 28. října 1937 manifestační štafetový běh všech svých členů, včetně žáků a dorostenců.
        Mezinárodní situace se od nástupu nacistů k moci dramaticky vyhrocovala po celá třicátá léta. Československo vůbec a pohraničí zvláště byly bezprostředně ohroženy Hitlerovými agresivními a postupně stále méně skrývanými plány a Draženov jako mnoho dalších českých vesnic a městeček na národnostním pomezí česko-německém byl nebezpečí nacistického vpádu vystaven velmi citelně. Ostatně celé Chodsko bylo od doby obrození vnímáno jako nejzápadnější slovanská výspa a jako v Čechách zcela ojedinilá živá národopisná oblast, mající své pevné místo v historickém vědomí. O to více to platilo ve motivně vypjatém čase druhé poloviny zmíněného desetiletí.
        Osudová vážnost situace byla přímo v obci velmi prožívána od samého počátku. Vlastenecký řídící učitel Cvačka již 4. dubna roku 1938 pronesl nejen pro draženovské programovou přednášku o místě Chodska v minulosti a přítomnosti s názvem "O chodské tradici a dnešku". Manifestačním vyjádřením odhodlání Chodů stát na obraně vlasti byly slavnostní dny v červenci nazvané "Hold Chodska československé armádě a státu" u příležitosti výročí dvacetiletého trvání Československé republiky.
        Již květnová mobilizace 22. 5. byla v obci pociťována s plnou odpovědností a podivuhodným klidem a odvahou - jako příklad je třeba uvést slova draženovského rodáka Štěpána Sladkého, který se loučil jako pravý potomek Kryštofa Hrubého a Jana Sladkého Koziny s manželkou a dětmi slovy: "Neplakat! Jdu za svou povinností! Když padnu pomodlete se za mne!" Podobně jeho druh Jiří Hána se loučil s rodinou na dvoře mleky podáním ruky.
        Záhy přišly armádní jednotky a zaujaly obranná postavení v příhodném terénu v okolí Draženova, např. na cestě do Závor, dále na obecních drahách, v Hoře a Háji. V Háji vojáci střežili přechod přes Čerchovku, na hlavní silnici na Klenčí byly vybudovány terénní zátarasy. Obyvatelé Draženova v těchto napjatých časech neváhali a ochotně dali k dispozici potřebný materiál, jako vozy, voznice a další. CPO (civilní protivzdušná obrana) byla v pohotovosti, navíc atmosféra byla plna družnosti a vojáci nacházeli u draženovských plné pochopení, byli hoštěni a vítáni v rodinách. Byl tehdy právě čas pouti k Dobré Vodě a vojáci byli jako hosté v každé chalupě; ti co měli právě hlídku na postaveních, dostali oběd z donášky. Příkladnou obětavost projevila selka Kateřina Podestátová, která zásobovala vojáky vejci, mlékem, máslem a dalšími potravinami.
        Za několik dnů po mobilizaci vyvrcholily výše zmíněné manifestační dny "Hold Chodska československé armádě a státu". 19. června se na staré chodské rychtě v Draženově U Podestátů sešlo pětadvacet starostů z  chodských vesnic oděných ve slavnostním kroji: Antonín Drdáček z Chodova, R. Knopf z Klenčí, J. Přibek z Klíčova, J . Květoň z Chodské Lhoty, J. Vondraš z Mrákova, M. Knížek ze Stráže, P. Hartl z Tlumačova, Š. Knopf z Postřekova, F. Rudleman z Pocinovic, M. Vondrovic z Újezda, J. Červený z Bořic, J. Kubíček z Havlovic, J. Gruber z Chrastavic, J. Landkammer z Luženic, J. Sladký z Luženiček, J. Váchal z Milavče, V. Vondrovic z Nevolic, J. Hinterholzinger z Pasečnice. J. Riederer z Pece, J. Příbek z Petrovic, J. Svačina ze Sedlic, J Kupilík ze Spáňova, A. Císler z Trhanova a konečni hostitel draženovský starosta J. Vít. Jako další hosté byli pozváni plukovník Bohumil Bloček, velitel pěšího pluku č. 19 podplukovník Jan Potměšil, Dr. Josef Franěk, zástupce okresního úřadu v Domažlicích M. Rádl, starosta města Domažlic a J. Paroubek, učitel a malíř z Domažlic.
        Slavnostní úvod otevřel J. Vít, který přivítal své krajany a hosty a předal slovo svému mrákovskému kolegovi J. Vondrašovi. Ten připomněl historický význam společného setkání na památné rychtě s odkazem na jednání slavných předků. Účastníci jednání pak svými podpisy na diplomu potvrdili odhodlání bránit republiku. Při této příležitosti byl čestným občanem okresu a města Domažlic jmenován tehdejší premiér Dr. Milan Hodža.
        Další část oslav probíhala za účasti nejširší veřejnosti z blízkého i vzdálenějšího okolí na nedalekém Hrádku dne 3. července. Přes nepřízeň počasí zde bylo přítomno kolem osmnácti tisíc účastníků. Po příjezdu předsedy vlády, který krátce před tím vykonal v Domažlicích přehlídku čestné roty a v kasárnách Jana Sladkého Koziny a s důstojníky 6. hraničářského praporu "Sibiřských úderníků", představiteli města a okresu včetně výše zmíněných starostů poobědval. Byly připnuty stuhy jak na historický chodský prapor, tak na prapor hraničářů domažlické posádky.
        Opět následovaly slavnostní proslovy a národopisný program. Dr. Hodža tehdy zůstal do večeře, třebaže v této době probíhal i podobně manifestační všesokolský slet v Praze. Premiér se účastnil sletu následujícího dne.
        Ale za několik týdnů přišlo pro republiku vyvrcholení dramatického období, které mělo zejména na kraj pod Čerchovem osudný dopad.
        V průběhu září - 13. toho měsíce - byli opět povoláni vojáci k tehdy utvořeným pohotovostním útvarum Stráže obrany státu (SOS), v nichž byli mimo armádu zastoupeni i policie, četnictvo a příslušníci finanční stráže ve smíšených družstvech a hlídkách v exponovaném pohraničním prostoru. Velitelství SOS bylo v Draženově v budově nově vybudované četnické stanice. 22. řáoí znovu nastoupily vojenské jednotky do obranných postavení v katastru obce a v dalších místech stejně jako tomu bylo v květnové mobilizaci. Zářijová mobilizace byla vyhlášena o den později a Draženov poslal tehdy na obranu republiky jednadvacet mužů mimo vojáky již tehdy stojící v aktivní službě.
        V nastalém napjatém očekávání válečného konfliktu lidé schovávali cennější věci na bezpečných úkrytech a dělali si zásoby nejnutnějších potravin. Za týden přišla tvrdá rána se šokující zprávou o výsledku mnichovské konference.
        Následky osudného usnesení pocítil také Draženov. Dne 10. října byly stahovány vojenské, četnické i policejní jednotky ze svých postavení v rámci SOS a za dva dny vstoupili do sousedního Ždánova první vojáci v šedozelených uniformách německé wehrmacht. Nadiktované hranice byly vytýčeny mezi Ždánovem a Hrubkem a nová linie státního rozdělení tehdy byla posunuta po obvodu katastru obce Draženova ke státní silnici na Horšovský Týn. Smutného čtyřiadvacátého listopadu se rozeznily zvony na násilně rozděleném Chodsku a téhož dne na rozcestí do Klenčí a Postřekova byly postaveny závory.
        Dobrá Voda už byla v německém záboru, obraz Chodské madony byl převezen na obecní úřad do Draženova. Přesto bylo záhy jednáno o revizi hranic v prostoru tohoto poutního místa a hranice byla později posunuta.
        Období druhé republiky skončilo nacistickou okupací 15. března 1939. Předzvěst války znamenaly četné kolony německých vojenských vozidel projíždějících toho léta Draženovem. Po vypuknutí války přišel přídělový systém a následovaly těžké doby hitlerovského útlaku se všemi důsledky, známými ostatně v celém tzv. protektorátě. Nacistické perzekuci a následkům války padlo za oběť šest mužů spjatých s Draženovem, jejichž jména po osvobození přibyla na známý draženovský pomník padlým: Václav Beneš, Josef Jahn, Martin Klug, Pavel Paidar, Štěpán Přibek, a Ondřej Vít.
        Druhá světová válka pro Draženov skončila 5. května 1945, kdy půl hodiny po poledni vpochodovali do obce američtí pěšáci, nadšeně vítaní draženovskými obyvateli.
        Po válce osídlili draženovití sousední bývalé německé obce, především Ždánov, Hrubek, dále Pařezov, Březí, Meclov a Otov.
        Následné politické a společenské změny v Československu znamenaly v zemědělském Draženově založení JZD v roce 1949, později sloučeného se Ždánovem (v roce 1960) i s Luženicemi a Újezdem (1975) v jeden hospodáoský komplex. V komunálním místním dění bylo navázáno na elektrifikaci obce z počátku roku 1939 po patnácti letech v roce 1954 postupným rozšířením inženýrských sítí - zprvu kanalizací, vodovodem v roce 1980-1983 a ještě před tím pokrytím komunikací asfaltovým kobercem v roce 1965. V souvislosti s vybudováním obchvatu po silnici I/26 v roce 1994 byla postavena čerpací stanice KMG spol. s r.o. a spedice (dokončena 1997). Plynofikace obce byla zahájena v roce 1998. Vedle toho se v posledních desetiletích značně změnila tvářnost obce výstavbou bytových jednotek, požární zbrojnice i kulturních zařízení, nicméně přesto zůstávají draženovití nadále sebevědomě zakotvení v bohaté historické tradici své obce.